Berchtes

Náš kamarád Jirka se vrátil z Afriky a tak je plán jasný! Unést ho někam, kde to máme všichni rádi. Do hor! A v jakých horách je největší pohoda? No přeci v Berchtes. Domluva je jasná. Vyrazit v pátek nějak rozumně abychom stihly dojít do jeskyně. Je nás pět: Kropi, Jirka, Honza s Kry a já (Cyril).

Cesta autem i přes horko utíká rychle a už sme na parkovišti, kde potkáváme druhou část výpravy ze Slovenska. Rychle se zabalíme a v tu ránu jsme na cestě vstříc hrůznému kopci!!

Do jeskyně docházíme v pohodě a dáváme si zaslouženou večeři. Začínáme listovat v průvodci a rozhodovat se co půjdeme lézt. Já mám jasno. Cest, které by mě lákali už v Berchtes moc nezbívá... a proto mám vybránou jednu... 

Jíra rozjíždí hlášku víkendu a to, že ať ho neseru nebo, že mě vymění. Ale znám ho moc dobře na to, aby mě to rozhodilo a tak to beru tak, že je rozhodnuto.

Ráno tedy nastupujeme do cesty Manche mogen heis a snad asi poprvé neházíme karabinou, ale Jirka mi hledíce do průvodce říká jaké délky polezu. Nebráním se a těším se! 

V první délce cítím formu, je to délka za 7 a mě přijde jako za 5. Rozestupy mezi nýtama jsou mi úplně fuk... vzpomínám na písky a cítím se dobře.

Třetí délka je klíčová za 9- (Ty první dvě fotky) vypadá moc hezky a tak jen utahuji boty a natěšenej jdu do toho. Těsně před půlkou křížím do mělké dírky. Je špinavá. O kus se vracím, namáguju a zkouším dírku udržet. Když vytáčím tělo a snažím se zvednout nohu, dírka mi vyklouzne a já letím. Pád vůbec nevnímám. Jsem na sebe hrozně naštvanej a křičím zlostí. Dírku vyčistím kartáčkem a místo přelézám...

Celá délka je opravdu poctivá. Několik bouldrů včetně palcového chytu na kterém se palce musí vyměnit. Ale je krásná...

Zbytek délek je už víceméně v pohodě. Délka za 8 je parádní, ale není nijak těžká stejně jako další 8-. Dolézáme tady celou cestu až na vrchol bez dalšího pádu. A opět si zvykáme na krásné vápno. V půlce cesty Jirkovi padá lezečka a tak si na následujících foktách můžete všimnout, jak Jíra leze s každou lezečkou jinou. To nás trochu zdržovalo, ale nikam sme nechvátali. Cesta má jen 300m takže sme věděli, že bude vše v pohodě.

Při slanění Jirku přemlouvám, ať mě v těžké délce ještě jednou odjistí. Musím se hodně přemlouvat. Na začátku jsem byl hodně natěšenej, ale nyní se mi moc nechce. Dokonce ani padat. Asi psychické síly vyprchali. A při lezení cítím, že ani ty fyzické síly nejsou už dávno na 100%. Takže těsně před koncem délky, asi tři kroky před madlem padám...

Na jednu stranu jsem frustrovanej a naštvanej, že jsem... ano napíšu to i sem MRDKA, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem si krásně zalezl a v této poslední délce mi i nateklo... takže vlastně dobrý!!

Slaňujeme rychle, pod stěnou si dáváme jídlo a jdeme zpět do jeskyně. Cítím únavu a uspokojení z toho jak je tu krásně...

V jeskyni zaslouženě grilujeme. Sice jsme zapomněli mřížku, ale to nás nemůže rozhodit. Vklíněnce a nůž to v pohodě nahradí a parádně se najíme.

Druhý den jsem chtěl lézt Teamwork, ale prolezená lezečka, děravé prsty a unavená těla společně s horší předpovědí jsou ukazatele na něco lehčího. Chceme zkusit vylézt spíše něco lehčího a rychleji, abychom nezmokli. Lezeme opět 300 metrovou cestu hodně vyrovnanou 7+, která je poměrně klasická. A téměř každou délku bychom zvedli alespoň o půl stupně. V posledních délkách asi došly nýty a tak na 50metrové sedmy jsou tak 3 až 4 nýty.

Včetně slanění jsme dole za 4 hodiny. Takže docela spokojenost. A teď už jen najíst  při spánku počkat na ostatní.... Sestoupíme dolů zabalíme a jedeme domů...

Bylo to super a už se těším, až pojedeme znova... !!!