Kam jedeš? Jel bych do hor... do hor jo? Tak tam já nejedu... Tam se musí chodit do kopce, je tam málo jištění, je to nebezpečný. Je to hrozně závislý na počasí. Je to dlouhý a na to já nemám vytrvalost. A ty by jsi chtěl lézt tohle jo? Tak to je moc těžký... Tak tohle člověk slýchá opravdu často...
Kam jedeš? Jel bych do hor. Do hor? Tak to já taky... A když člověk slyší tohle - není na co čekat. Jen se zabalit a ject!!
Na parkoviště pod Čimy dorážíme před půlnocí. Rychle se zabalit a jít spát. Usíná se mi v pohodě. Necítím žádný strach. Minulý týden se dařilo a vypadá to, že forma je docela tu... Počasí má být v pohodě a sestup známe... A lezení... to je stále to samé...
Ráno svádíme boj družstev při nástupu. Když kolegy předběhnem na zkratce jeden z nich vybíhá, aby nás předběhl a zabral si tak první místo v cestě... Když se míjíme ptám se ho co jdou lézt. Po odpovědi na mně uhodí stejnou oázkou. Odpovídám mu, že se nemusí bát, že jdeme lézt ISO 2000... Pouští nás před sebe... Četl vůbec Bílého pavouka? A zjistil vůbec o čem, že ty hory jsou??
Je to o výhledech. Je to o tom, že záleží na každé maličkosti. A že když nespadnete v prvních 15 délkách ještě pořád můžete spadnout v té 16. Je to mentální hra... ale pořád hra, která nás baví a přináší nám to pravé uspokojení.
V severce Čimy Grande je zima. V každé délce přemrzají prsty a přichází k sobě až na štandu. To je fajn, člověk tak na prvním leze už v pohodě. Cesta je docela přímá a nejty, když občas máte to štěstí a vídíte ho na těch 15 metrů, značí spávný směr.
Jde nám to dobře a bez problému. Prostě užívačka...
Užíváme si převislého a docela pevného materiálu...
Vidíte toho človíčka v červeném... Expozice prostě úžasná!
A tak se prokousáváme délku za délkou, až jsme na vrcholové polici... Po té stačí přejít a najít sestup a hurá dolů.
Sestup se nám daří na poprvé a už sbíháme dolu. Jsme unavení. Po 4 hodinách spánku to byl dlouhý den...
V pruvodci píšou dobu lezení 12 hodin. Po hodinovém nástupu, hledání cesty a přípravě. Samotném lezení a více jak 2 hodinovém sestupu jsme po 12,5 hodinách zpátky u auta a můžu se konečně napít té lahodné COLY!!
To je prostě sen takovejhle výhled... A co že jsi to dělal v té juře??
Válečná porada... těším se na rest day. Jsem docela unavenej. Ale Aleš se mě ptá... Přece tu nebudeme zítra jen ležet ne?? Budu táké tím, který se vymlouvá? Jednou jsme v horách a je počasí, tak jakýpak copak... Necháme to na ráno a uvidíme...
Ráno to vidíme jasně... no vlastně už večer, ale asi se to tak říká. Jdeme do jihu na Čimu prťavou... Co to je nějakejch 400 metrů stěny...
Tady to je svižný celou dobu a v podstatě krom dvou dolezových délek se pořád leze... A někdy je to čistý peklo...
Střídáme se délku za délkou a nad údolím se nejedou ozve tsááá huhuhuhu...
Výška je znát. K tomu je to mírně převislý a máte batoh na zádech. Není toho tam moc, ale táhne k zemi solidně!
40 a 50 metrové délky bez odpočinkových míst jsou opravdu výživné... Natejká a natejká a v hlavě Vám běží... ty vole, jestli nebude už ten štand, tak to tam asi pošlu. A po chvilce ho vidíte ještě 12 metrů nad hlavou...
uděláte prostě ještě tssáááá a když máte štěstí po cestě ještě cvaknete jednu skobu... Když ho nemáte musíte holt dělat víc tsááá tsááá. Alespoň měli turisti co komentovat.
V půlce stěny to u kapličky rozbalí kapela a hrajou nám pecku za peckou. Je to sranda a při délkách si pobrukujete známe melodie. Jen jsme nikdy nevěděli jestli lidé tleskají nám, za naše tsááá a nebo těm muzikantům... Těžko říct!
Poslední těžká delka je asi ta 11... nebo tak něco. Prostě nad 10. Leze Aleš a na štandu cítím, že se lana vůbec nehýbají... jen se nahoře nějak sakruje. Nevidím ho kvůli převisu nade mnou... Dávej bacha!! A jéje říkám si...
Bacha... uááááá a najednou se objevuje Aleš. Stále letí... Už je to nějaká chvilka, když ho vidím přistát 15 metrů nad štandem.
Chvilkový šok způsobený krví tekoucí z hlavy zahání jistota, že je to šrábnutí od brejlí... Uff. Pád na kyčel vypadá v pohodě... alespoň zatím! Aleš délku statečně dolézá a když slyším štand, mám radost...
Dolézám k Alešovi a stále řešíme pád... Vypadá to, že je to v pohodě a tak lezeme dál. Alešovi začíná otékat kyčel a tak zbytek cesty dotáhnu a už jdeme na sestup. Aleše to bolí čím dál více a tak nám to jde pomalu.
Jsme tým. Snažím se to Alešovi ulehčit, ale moc to nejde. Pomalu se belháme po chodníku, ale myslím, že můžu za oba říci... cítili jsme se dobře a šťastně. Alešovo pád byl hodnotnější něž to přelézt OS. To umí kde kdo... ale kdo z vás si takhle skočil, když máte 300 metrů luftu pod nohama? To se Vám v té zamešené juře nepovede!
Chtěli jsme ještě na Tofanu konečně na něco těžkýho, ale kvůli noze jedeme domů o dva dny dříve. Nevadí. Za dva dny 900 metrů není špatný!!
A nakonec moudrost celého víkendu a vlastně i života:
ještě, že máme to lezení...
Iso 2000 8+ v severce Čima Grande oba OS
Otzi trifft yeti 8+ v jihu Čima piccola
