Nejednou si vzpomenu, jak mi Petr Dvořáků vypravoval o dělání cest na Sokolčí. Jako třeba Cestu Chudáků či Colorado. Neexistovali žádné vrtačky, vše se vrtalo ručně a pěkně od spoda. V žádném případě nechci zatracovat novodobý styl. Spíš mi přišlo, že se člověk ochuzuje o to dobrodružství. Po tomto rozhovoru jsem měl jasno...
Značku kde by mněl být umístěn borhák sem měl. Není tam úplně moc míst na cvakání, nerad bych tedy nýt umístil špatně. Nandám si na sedák háčky, friendy, ruční vrtačku a další harampádí. Nalézám do cesty a friendů dávám raději víc, aby případně zastavili můj pád ještě nad policí. Umisťuji háček za krystal poklepu na něj kladivem a opatrně usedám. Vypadá to, že to drží. Začínám mlátit do ruční vrtačky a nohy v sedáku se mi pomalu odkrvují. Jde to pomalu. Viset necelou tři čtvrtě hodinu v háčku a bušit do vrtačky je docela únavné. Nakonec se daří a nýt je umístěn.
Nechávám skoro hodinu tvrdnout lepidlo, ale je chladno a
lepidlo se mi nějak nezdá. Zkouším tedy cestu s horním. Nejtěžší krok se
mi daří udělat jen jednou a vypadá to těžce, z toho mám radost!
Letošní zima lezení moc nepřála a tak se vracím k projektu až s prvními hezkými dny. Pája si zapomíná sedák a tak jištěn za strom opět zkouším cestu s horním. Zimní trénink je znát a nejtěžší krok se mi daří několikrát udělat. Už se těším na další výlet na Sokolčí.
Domlouvám se se Slabochem, Šárkou a Kubíkem. Jedou na Sokolčí a jsou ochotni mě odjistit. Cestu vyčistím a jdu do prvního ostrého pokusu. Jsem nervózní a v bouldru padám. Nevadí a za chvilku dávám další pokus. Opět padám. Nějak se mi nechce zabrat. Vědomí toho, že pokud to teď vylezu jedno dobrodružství bude zase u konce… Mám posledních 15 minut, než budu muset odject. Kubík usnul a tak je chvilka na lezení. Ok říkám si, je horko, ale ještě se dá. Vím, že pokud se teď nazadaří bude další dobré tření možná až někdy na podzim. Pod bouldr dolezu v klidu, cvakám, oddechuji a jdu na to. Vše jde jako na drátkách. Cestu vylézám s chladnou hlavou a je to opět jedno z těch lezení, které si člověk dlouho pamatuje.
Cestou autem mám pusu od ucha k uchu a říkám si, jak je na tom světě krásně. Doufám, že touhle cestou udělám radost nejen sobě. A až jí někdo poleze, bude z jejího přelezu mít stejnou radost jako já.
A kdo ví, třeba jednou budu vyprávět mlaďochům jak že se
dělali cesty a tato tradice úplně nevymizí…
Cestu jsem nazval POCTA KLASIKŮM a děkuji všem, kteří toho pro Sokolčí tolik
udělali.
Hmmm a asi Vás bude zajímat klasifikace... no navrhnul bych 9+
