Berchtes

Náš kamarád Jirka se vrátil z Afriky a tak je plán jasný! Unést ho někam, kde to máme všichni rádi. Do hor! A v jakých horách je největší pohoda? No přeci v Berchtes. Domluva je jasná. Vyrazit v pátek nějak rozumně abychom stihly dojít do jeskyně. Je nás pět: Kropi, Jirka, Honza s Kry a já (Cyril).

Cesta autem i přes horko utíká rychle a už sme na parkovišti, kde potkáváme druhou část výpravy ze Slovenska. Rychle se zabalíme a v tu ránu jsme na cestě vstříc hrůznému kopci!!

Do jeskyně docházíme v pohodě a dáváme si zaslouženou večeři. Začínáme listovat v průvodci a rozhodovat se co půjdeme lézt. Já mám jasno. Cest, které by mě lákali už v Berchtes moc nezbívá... a proto mám vybránou jednu... 

Jíra rozjíždí hlášku víkendu a to, že ať ho neseru nebo, že mě vymění. Ale znám ho moc dobře na to, aby mě to rozhodilo a tak to beru tak, že je rozhodnuto.

Ráno tedy nastupujeme do cesty Manche mogen heis a snad asi poprvé neházíme karabinou, ale Jirka mi hledíce do průvodce říká jaké délky polezu. Nebráním se a těším se! 

V první délce cítím formu, je to délka za 7 a mě přijde jako za 5. Rozestupy mezi nýtama jsou mi úplně fuk... vzpomínám na písky a cítím se dobře.

Třetí délka je klíčová za 9- (Ty první dvě fotky) vypadá moc hezky a tak jen utahuji boty a natěšenej jdu do toho. Těsně před půlkou křížím do mělké dírky. Je špinavá. O kus se vracím, namáguju a zkouším dírku udržet. Když vytáčím tělo a snažím se zvednout nohu, dírka mi vyklouzne a já letím. Pád vůbec nevnímám. Jsem na sebe hrozně naštvanej a křičím zlostí. Dírku vyčistím kartáčkem a místo přelézám...

Celá délka je opravdu poctivá. Několik bouldrů včetně palcového chytu na kterém se palce musí vyměnit. Ale je krásná...

Zbytek délek je už víceméně v pohodě. Délka za 8 je parádní, ale není nijak těžká stejně jako další 8-. Dolézáme tady celou cestu až na vrchol bez dalšího pádu. A opět si zvykáme na krásné vápno. V půlce cesty Jirkovi padá lezečka a tak si na následujících foktách můžete všimnout, jak Jíra leze s každou lezečkou jinou. To nás trochu zdržovalo, ale nikam sme nechvátali. Cesta má jen 300m takže sme věděli, že bude vše v pohodě.

Při slanění Jirku přemlouvám, ať mě v těžké délce ještě jednou odjistí. Musím se hodně přemlouvat. Na začátku jsem byl hodně natěšenej, ale nyní se mi moc nechce. Dokonce ani padat. Asi psychické síly vyprchali. A při lezení cítím, že ani ty fyzické síly nejsou už dávno na 100%. Takže těsně před koncem délky, asi tři kroky před madlem padám...

Na jednu stranu jsem frustrovanej a naštvanej, že jsem... ano napíšu to i sem MRDKA, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem si krásně zalezl a v této poslední délce mi i nateklo... takže vlastně dobrý!!

Slaňujeme rychle, pod stěnou si dáváme jídlo a jdeme zpět do jeskyně. Cítím únavu a uspokojení z toho jak je tu krásně...

V jeskyni zaslouženě grilujeme. Sice jsme zapomněli mřížku, ale to nás nemůže rozhodit. Vklíněnce a nůž to v pohodě nahradí a parádně se najíme.

Druhý den jsem chtěl lézt Teamwork, ale prolezená lezečka, děravé prsty a unavená těla společně s horší předpovědí jsou ukazatele na něco lehčího. Chceme zkusit vylézt spíše něco lehčího a rychleji, abychom nezmokli. Lezeme opět 300 metrovou cestu hodně vyrovnanou 7+, která je poměrně klasická. A téměř každou délku bychom zvedli alespoň o půl stupně. V posledních délkách asi došly nýty a tak na 50metrové sedmy jsou tak 3 až 4 nýty.

Včetně slanění jsme dole za 4 hodiny. Takže docela spokojenost. A teď už jen najíst  při spánku počkat na ostatní.... Sestoupíme dolů zabalíme a jedeme domů...

Bylo to super a už se těším, až pojedeme znova... !!!

Černá Zmije

Minulý víkend jsem viděl tak krásné linie, že jsem měl opět zálusk ject na písky. Chtěli sme však ject do Ziloše, ale počasí tam bylo tragický. Kdežto na pískách to vypadalo dobře. K tomu v pátek cesta do Prahy... nebylo co řešit.... v pátek tedy vyrážím opět směr sever!! 

Do Žlebu přijíždíme před osmou večer a není žádná námaha přemluvit Bakyho, abychom šly ještě lézt. Téměř dobíháme pod skály. Od minula máme vybráno... Ladíme program a hned druhým pokusem do kterého nalézám ve 21:00 tam posílám "Bezzubý Yuchen Xa" No to nám to tedy pěkně začíná! Scházíme do Žlebu a jelikož je Noc kostelů vcházíme do kostela, který je osvícen jen svíčkami. Když jsme nahoře na věži a kocháme se hodinovým strojkem slyšíme, jak se kostelem rozléhá hra na housle a ságo... nečekanej zážitek, kterej byl opravdu nádhernej! 

Večer trávíme u krbu a čekáme na další účastníky. Nakonec je nás sedm a užíváme si pohodový večer. Ale opět sme tu kvůli lezení, a proto nijak neponocuje.

 Na další den mám opět vybráno. Nádherná 40 metrová linie začínající hranou pak pokračující v převis, který ústí do krásné železité stěny... Nastupuji s obavami jaké to bude... a je to takové jaké jsem si myslel. Dlouhé, vytrvalostní s pár bouldrama a občas se člověk i trochu zabojí. 

Je chladno a tak si v druhém pokusu věřím. V prvním nejtěžším bouldru jsem betonovej a ani na okamžik nezaváhám. A už se sunu k dalšímu bouldru, který taky zvládám a dostávám se tak do půlky stěny. Teď už to dolezu, říkám si. Jsem u třetího bouldru a nedaří se mi cvaknout expresku vracím se o tři kroky zpět do lepší lišty. Ale zaváhání mě stojí síly a když se vrátím k expresce padám. Nadávám si do hlupáků, že jsem raději nelezl dál bez cvakání.  A v tom je i problém. Vydržet psychycky udělat těžký kroky do lepšího chytu a cvakat pak u pasu. Tah lana je dost znát a z malý lišty se nedá cvaknout. 

Černá zmije - foto Kletterkidies na fotce nejsem já...je ze soustředění reprezentace.

V neděli ráno slyším déšť a hned mi projede hlavou "kurňa co moje expresky?" Naštěstí po chvilce přestává. Zrychlíme tedy snídani a opět jdeme do skal s vidinou, že počasí ještě vydrží. Rozlézáme se a já jsem nervózní před nástupem do cesty. Nastupuju a cítím únavu ze včerejšího dne. První boulder přelézám a dolézám až k místu odkud sem spadnul. Natečeno mám, ale není to tak hrozné. Vzpomínám na slova Sharmy, o tom jak vyprávěl o zkoušení Chilam Balam. Měl v nohandech připravenou flašku s pitím... závidím mu. Oddechuji a vyrážím. Míjím expresku, až do pozice, kdy jí mám u pasu. Cvakám a lezu dál. Těsně pod slaňákem je dost nepříjemný místo. Nohy v rajbáku a ruce v převisu. Zklidňuju se před posledním místem, ale už to nevzdávám a cvakám slaňák.  Jsem tak unavenej z toho soustředění, že když mě Baky spustí necítím skora žádné emoce. Ale po chvíli kdy se oklepu si užívám přelez další krásné linie - Černá Zmije Xb