Ležíme v pouštním písku a pozorujeme hvězdy. Čekáme na jeep, který má nás odvézt po neuvěřitelně krásném lezení, nad červenými dunami. Tohle byl úchvatný zážitek a já za nic na světě nechci, aby to byl zážitek poslední. Tam pod hvězdama jsme si slíbili, že pojedeme znovu! Bez mrknutí oka nadhazuji. Madagaskar... pojeďme příští rok na Madagaskar. Chtěl jsem každý rok vyrazit na jednu "expedici". Vím, že nikdy nepolezem nic světobornýho, ale přesto se vždy snažíme lézt nejlépe jak dovedeme. Lofoty byly zážitky dašího roku. Yosemity přišly jako blesk z čistého nebe a za deset dní jsme odjížděli. Na trénink nebyl čas a tak jsme dělali co se dá... To bylo loni 2011.
Na jaře mi kamarád Januch, co je nyní na Novém Zélandu přislíbil, že pojedeme na Madagaskar. Ani minutu jsem neváhal. Chtěl jsem do své vysněné destinace. Tam kde skály vypadají jak sedmi set metrové uříznuté máslo. Tam, kde jsou jen těžké cesty a stále je to ještě divočina, kde není signál, elektřina... Vše má, ale být jinak a tak se mění osazenstvo celé výpravy a já nakonec vyrážím s Lautničem a dalšíma dvěma klukama co neznám. Jaké to bude? Bojím se, ale asi víc těším. Dostat se do party, která jezdí po celém světě, dělá prvovýstupy a těžké přelezy v horách. A hlavně, kterájezdí za lezením, společně s poznáváním něčeho úplně nového. Je pro mě zároveň čest jet s "nima". To že si myslí, že s nimi dokážu držet krok - už to je pro mě pocta. Nechci to však podceňovat...
Před začátkem léta je to jisté a já se místo na samotné lezení pro zábavu soustředuji lézt na kvantitu a dobře se připravit na Madagaskar. Je konec července a mě zbývají dva měsíce na přípravu. Je to jasné - trénink začíná! Deníček mám naplánovaný takhle:
Ponděli - sauna, běh a nechat co nerychleji narůst kůži na prstech po víkendu.
Úterý - Ráno campus, trocha strečinku, večerní vytrvalostní trénink okolo 300metrů odlezených na stěně v převisu.
Středa - přes den co nejvíce odpočinout, a co nejpozdějí jít na večerní trénink. Bouldering abych zapojil svaly z campusu. Večer regenerační běh.
Čtvrtek - ráno campus jiné cviky než v úterý. Mít co nejdelší pauzu do večerního vytrvalostního tréniku, opět na stěně zaměřeno spíše na silovou vytrvalost.
Pátek - odpočinek a k večeru přesun na skály. Dostkrát jsem byl na pískách v Zilloši. Takže v pátek člověk ujede ještě cca 250Km za volantem... super odpočinek.
Sobota - co nejvíce cest v obtížnosti pokud možno alespoň nad 8 až po 9+
Neděle - to samé.
Na začátku jsem na to šel zvolna i když sem byl rozlezenej. Takže na Campusu jsem strávil do 45 minut. Avšak poslední měsíc už objemy o hodně narostly a na campusu jsem strávil okolo 2 až 2,5 hodin. Nejhůře na tom byly prsty. Byly už samý puchýř a skoro každý prst jsem měl už zalepený tejpkou. Stálo to hodně přemlouvání opět strnout puchýř, který byl už na puchýři, přelepit tejpkou a trénovat dál. Tolik let touhy a najednou je to na dosah ruky... Nepustil sem a přes bolest pokračoval v tréninkách. Těžké přelezy se na skalách nekonaly i když sem cítil sílu. Nebyl čas se na něco déle zaměřit. Chtěl sem stále lézt a lézt objem. Přeci jenom strach ze 17 délkových cest... kde jsou délky minimálně 50 metrů dlouhé. Cítil sem sílu, ale ještě nebyl čas na to, aby všechny kousíčky tréniku zapadly do sebe. Mám to poprvé dobře načasované - alespoň doufám. Poslední tři týdny se ještě více zaměřit na stravu a něco shodit... a už je to tady.
Právě je nedělě 23. 9. mám prsty prolezené skoro do krve... a před sebou poslední týden před odletem. Teď už mě čeká jenom odpočinek. A s rostoucí kůží bude do sebe pomalu zapadat ta skládačka, kterou jsem tvořil poslední dva měsíce a obětoval jí všechno co jsem mohl...
BUDE TO STAČIT... ??
Doufám, že Vám budu moci popsat, alespoň pro mě úchvatné okamžiky... A ty budou bez ohledu na to jak dopadl trénik... Ale je to skutečně tak??
