TEAM LANOVKA: YOSEMITY 2011

Vybavují se mi slova Honzy Kraisingera: “Do Yosemit by měl jet každý, kdo na lezení myslí alespoň jednou za hodinu”. Nechápu tedy svůj případ. Dle Honzy bych měl být v Yosemitech asi tak minimálně desetkrát do roka a JEŠTĚ JSEM TAM NEBYL.

Sedíme na Lanovce (horolezecká stěna v Českých Budějovicích) a se smutkem posloucháme jak nám kamarádi odříkají výlet do Maroka. Po chvíli se na mě otáčí Jirka a ptá se: “Udělal by sis čas kdyby by ti někdo koupil letenku do Yosemit?” “Asi jo, odpovídám”. “Pusť mě k počítači” říká Jirka. Jdeme do kanceláře, kde se domlouváme, bude-li letenka stát pod 15 000Kč poletíme.

Na monitoru se objevuje 15 040Kč, pravidla jsou pravidla! Hledíme na sebe a těžce oddychujeme. Přece jenom, kolikrát se Vám stane, že jdete v pohodě do hospody a najednou se máte rozhodnout, že za deset dní odjedete na tři týdny do Yosemit? Né každý je připraven na takovéto rozhodnutí. Cítíme však v okolí břicha příjemný pocit. Jirka šahá do zadní kapsy a vytahuje kovovou padesátikorunu. Posune ji po stole směrem ke mně a říká: “ JE TO POD 15”.

Den před odletem balíme na stěně všechny fidlátka. Přišlo se s námi rozloučit pár kamarádu, což nás těší. Svojí vděčnost vyjadřujeme řízky, které máme na zítřejší cestu. V tu chvíli ještě nevíme jaký hlad si kvůli tomu vytrpíme. Odlet i let je v pořádku a NAJEDNOU, dvanáctého listopadu stojíme ve slunné Californii. Jsme tu jen za jedním účelem: Lézt. Proto vyhledáváme spojení do Yosemit a jedeme. Autobus, vlak a opět autobus nás dopraví tam kam chceme.

Když autobus vjíždí do údolí jsme oba nervózní. Nalepeni na okénkách jako děti, čekající na líztáko. A najednou je to tady... El Capitan. Člověk ho viděl na fotkách tisíckrát, ale ve skutečnosti je to docela něco jiného, jsme ohromeni. Hned druhý den po příjezdu dokupujeme nezbytné vybavení a potraviny a chystáme se užít si na našem “oblíbeném hřišti”.

Za tmavého rozbřesku hledáme nástup do cesty Salathé. Shodujeme se na směru a už stojíme proti sobě s karabinou v ruce, “Zpíváš nebo počítáš”? Zní otázka. Vždy nám příšlo nefér si rozdělovat délky, a proto jsme to vždy nechávali náhodě. Házeli jsme si karabinou Singing rock. Pokud to padlo tímto nápisem nahoru znamenalo to “ZPÍVAT” pokud karabina dopadla na vrch s číselnými údaji o nosnosti znamenalo to “POČÍTAT”. Než sme si rozdělili strany karabiny každý z nás se zamyslel jestli již v uplynulém dnu zpíval a nebo počítal. I toto mělo napomoci čisté náhodě, na koho padnou ty nejhorší délky...

Po prvním dni a 12 délkách bivakujeme na Mamutích terasách. Dokážeme si užívat i v horách, a proto vytahujeme plechovkové pivo pro Jirku a litrovku coly pro mě. Připíjíme si a dáváme si skvělou večeři. Když jíte po celodením lezení v krásné žule s takovýmhle výhledem, nemůže být žádná večeře špatná. Je chladná noc, skála je však nahřátá a celou noc z ní sálá teplo. Usínám s nádherným pocietm, KONEČNĚ JSEM TADY...Neuvěřitelně krásná noc.

Další den nás nečeká nic jiného než lezení. Tahačák je lehčí, ale o lezení se to říct nedá. Yosemitskou techniku lezení už máme lehce pod kůží a tak jsme se setměním opět na polici, kde se dá krásně spát. Auta pod námi už jsou hodně malinká a naše těla značně použitá. A to nejtěžší nás teprve čeká. Headwall, se nad námi tyčí. Vybavuji si fotku z knihy Yosemity od Alexe Hubera a popis fotky, kde je Headwall znázorněn. Kdo málo zakládá, daleko padá... a s touto myšlenkou usínám.

Třetí den lezení jde už jen o jediné. Posunout se co nejvýše, pokud možno tak až na vrchol. Povolené je všechno. Ač jsme se snažili lézt co nejvíce volně, tak oblou převislou spáru za 10+ nezkoušíme ani v nejmenším. A i hákování po všemožných věcech je dosti zábavné. Na polici, čtyři délky pod vrcholem dolézáme za šera. Police je nejhorší ze všech a rádi bychom to měli už za sebou. Jsme unavený, ale za svitu čelovek pokračujeme dál. Jirka má jednu zajímavou vlastnost při lezení. Když jde do tuhého začně si zpívat. A když je to za hranicí únosnosti, zpívat opět přestane a nastalé ticho je takové nějaké intenzivní. A toto intenzivní ticho najednou slyším. Tma ho jen umocňuje. “Na tohle bych si nepověsil ani svačinu”, prořízně ticho Jirkův hlas nade mnou. Najednou slyším řinčení matroše a Jíra přistává přesně vedl mě do úrovně štandu. “Ku....a”. Srovná čelovku na hlavě dotáhne se na laně a pokračuje. Já vše rozdýchávám o trochu déle.

Poslední délka vychází na mě. Je to lehoučká délka za odměnu a já hrozně rád dolézám někam na vrchol a užívám si ten slastný pocit. A že tady jde o nějaký VRCHOL! Přesto však nechávám jít Jíru prvního. Zaslouží si to. Bez něj bych se nahoru těžko dostal. A vlastně bych tady vůbec nebyl. Když vidím Jirku vedle stromu (celý zájezd tvrdíme, že chlapi mají srdce, nebudu tedy nic předstírat) mám slzy v očích. Objímáme se a s radostí pouštíme po třech dnech sedáky ke kotníkům. Oheň na vrcholu El Capitana je něco neuvěřitelného a nezapomenutelného. Ze spacáku koukám na hvězdy, spánek mě však přemáhá.

Další týden, který trávíme lezením kratších cest a nasáváním atmosféry rychle uteče. Na vrcholu Capa, jsme si slíbili, že jednou nám ta dřina stačila a že už nikdy více. Ale když to vidíte před sebou a předpověd ukazuje další čtyři dny krásně, rozhodujeme se ještě pro klasiku všech klasik. The Nose. Přeci jenom krátké cesty můžeme lézt v alpách.

Vše nám jde o poznání lépe. Už máme triky na tahání tahačáků i technika jumarování se hodně vybrousila. A dokonce i to lezení jde snáz. Cestu si více užíváme možná i proto, že je lehčí. Asi v šesté délce vidíme někoho u nástupu. Je po poledni, na nástup do cesty je pozdě. Myslíme si tedy, že někdo si dá jen první jednu či dvě délky. Když nás na dalším štandu předbíhá Dean Potter se Seanem Lerrym (držitelé rychlostního rekordu v Nosu) nestíháme kroutit hlavou. Na dalším štandu to balí, že je prý moc horko. Pomáháme jim se slaněním a dokonce zachraňujeme jednu jejich expresku. Jíra jí dostává předčasně k vánocům. Raději by pivo a tak volá zpátky na Deana ať si pro ní přijde do campu. Ten se však už neukázal. Zůstáváme tak na celém Capu opět sami. Tedy kromě Tommyho Caldwella, který visí o kousek dál.

Spánek na El Cap Tower byl parádní a za rozbřesku jsem opět na cestě. Hákuji patnáctou délku a volám na Jíru “Tak na tohle bych si nepověsil ani svačinu” (naše obvyklá fráze v alpách vždy fungovala...) ale tady v Americe je to holt asi jiné. Najednou se houpu v laně zamotanej v žebříčkách a Jíra mi vyděšeně pokládá nepatřičinou otázku: “ ty vole co děláš?” Oba jsme použili naší oblíbenou frázi jen jednou a oba jsme při tom spadli. Víckrát jsme tuto frázi nepoužili a tudíž znova nespadli. Neduh tohoto pádu byl ten, že se nám oběma rozbil displej na foťáku. Všechny fotky od této délky byly tedy jen od boku. Na konci dne při západu slunce s vědomím, že kvůli krátkým dnům opět polezeme za tmy, chytám kosmickou demenci. Tu Vám však nemohu zprostředkovat. Ale věřte, že pět videí, které jsem na štandu natočil je neuvěřitelných. (Když se na ně po návratu do kempu dívám, nevěřím co všechno dokážu vyprodukovat). Vše nám jde o poznání lépe. Na vrchol dolézáme po dvou a čtvrt dnech akorát na oběd. Jídla nám moc nezbylo a tak se vydáváme opět na cestu zpět do kempu.

V kempu je “mrtvo” pár stanů a my jako jediní máme lano a cajky na lezení. I díky tomu máme nové kamarády. Ještě nikdy sem nepotkal lidi s kterými bych se tak rychle spřáteli. (Nejraději bychom zde zůstali a pokračovali s nimi do Hueca).

Na poslední večer je hlášen vítr 120km/hod. Všichni jsou evakuováni. Akorát se záchrané složky nedohodly kam máme být evakuováni. Takže po návštěvě třetího prostoru, odkud nás také vyhodili nastolujeme své řešení a pořádáme rozlučkovou párty na záchodech přímo v kempu. Paří nás zde pět a k sezení využíváme i mísu. Dokonce jí lze využít i při hraní karet...Vyspíme se tu také krásně a vítr nakonec není tak hrozný. Cesta zpět probíhá v pořádku akorát je dlouhá...