Nejednou si vzpomenu, jak mi Petr Dvořáků vypravoval o dělání cest na Sokolčí. Jako třeba Cestu Chudáků či Colorado. Neexistovali žádné vrtačky, vše se vrtalo ručně a pěkně od spoda. V žádném případě nechci zatracovat novodobý styl. Spíš mi přišlo, že se člověk ochuzuje o to dobrodružství. Po tomto rozhovoru jsem měl jasno...
Značku kde by mněl být umístěn borhák sem měl. Není tam úplně moc míst na cvakání, nerad bych tedy nýt umístil špatně. Nandám si na sedák háčky, friendy, ruční vrtačku a další harampádí. Nalézám do cesty a friendů dávám raději víc, aby případně zastavili můj pád ještě nad policí. Umisťuji háček za krystal poklepu na něj kladivem a opatrně usedám. Vypadá to, že to drží. Začínám mlátit do ruční vrtačky a nohy v sedáku se mi pomalu odkrvují. Jde to pomalu. Viset necelou tři čtvrtě hodinu v háčku a bušit do vrtačky je docela únavné. Nakonec se daří a nýt je umístěn.
Nechávám skoro hodinu tvrdnout lepidlo, ale je chladno a
lepidlo se mi nějak nezdá. Zkouším tedy cestu s horním. Nejtěžší krok se
mi daří udělat jen jednou a vypadá to těžce, z toho mám radost!
Letošní zima lezení moc nepřála a tak se vracím k projektu až s prvními hezkými dny. Pája si zapomíná sedák a tak jištěn za strom opět zkouším cestu s horním. Zimní trénink je znát a nejtěžší krok se mi daří několikrát udělat. Už se těším na další výlet na Sokolčí.
Cestou autem mám pusu od ucha k uchu a říkám si, jak je na tom světě krásně. Doufám, že touhle cestou udělám radost nejen sobě. A až jí někdo poleze, bude z jejího přelezu mít stejnou radost jako já.
A kdo ví, třeba jednou budu vyprávět mlaďochům jak že se
dělali cesty a tato tradice úplně nevymizí…
Hmmm a asi Vás bude zajímat klasifikace... no navrhnul bych 9+
Žádné komentáře:
Okomentovat